POVÍDKA: Dlouhé zimní večery

Je konec kvartálu, poslední den na to, abych dokončil veškerou agendu. Vím, že dnes opět budu pracovat i dlouho po pracovní době, jen abych stihl dodělat vše, co se mi nahromadilo na stole. Mám z toho depku, vždy si říkám, že je to naposled, co jsem si nechal práci až do poslední chvíle.

Můžu ti s něčím pomoci?“, slyším a kouknu, kdo se mi to nabízí. U stolku stojí Venda, kolegyně z kanceláře.

„Ne zvládnu to!“, odseknu. Určitě, to tak ještě, aby mi pak někdo mohl předhodit, že práci nezvládám sám.
„Pokud bys přece jen něco potřeboval, řekni, budu dnes taky dýl.“, odvětila a na tváři se jí objevil úsměv. Ani mě nezarazilo, že ona, co má vždy vše hotové a je dávána za příklad spolehlivosti, bude v práci taky déle. S vypětím všech sil jsem pomalu dodělával to, co bylo potřeba a ani jsem nezaregistroval, že jsem v kanceláři sám.
Chce to kafe, zjistil jsem a šel si ho do kuchyňky udělat. Otevřel jsem dveře a ze dveří vychází Venda. Postřehl jsem opět ten její úsměv, jak chtěla projít kolem. Místa tu moc nebylo a tak se dostala až moc blízko ke mně. Zaregistroval jsem vůni jejího parfému, ale i hloubku jejího pohledu. Trochu se mi zamotala hlava. Stál jsem jako přikovaný a koukal ji do očí. Nevím, jak dlouho to bylo, ale najednou jsem cítil, jak dýchá, dýchala zhluboka. Cítil jsem její zvedající hruď na té své. Dodnes nevím, jestli jsem to byl já anebo ona, kdo překročil tu hranici, co nás oddělovala. Naše rty se do sebe zakously a ruce objaly toho druhého.
Tak pozdě jsem ještě z práce nešel.
V práci se pak divili, že zůstávám v práci déle častěji, ale nikdo to neřešil. Jednou jsem se před Vendou nahlas zamýšlel nad tím, že jak to ten osud zařídil a jaké jsme měli štěstí, že jsme se ten den potkali a zajiskřilo to mezi námi. Zasmála se a k mému úžasu mi sdělila, že tomu musela napomoci. Jak sama řekla, ona nejiskřila, ale hořela, jen já jsem byl jako led. Jednou dala na radu přítelkyně a pořídila si dámsky parfém s obsahem feromonů. Protože věděla, že pravidelně na konci kvartálu trávím čas v kanceláři po pracovní době a načasování pro ni nebylo tak složité. Obávala se jen, jestli feromon na mě zabere.
Přiznám, že jsem ji parfém raději zabavil, pro jistotu, co kdyby chtěla jeho účinek ověřit i někde jinde. Na jedné straně nevěřím, že bych podlehl nějakému feromonu, ale na druhou stranu to ani nemůžu vyloučit. Moji Vendě ale stále tvrdím, že jsem podlehl hlubokému pohledu a kouzlu jejích očí, ale kdo mi zaručí, že to nebylo feromonům z parfému?
c
0 Comment

No Comment.

Mohlo by se vám také líbit: