Situace, která se děje dnes a denně. Žijeme v době, kdy se o tom již společnost baví a vnímá to. Už to není tabu a člověk by se neměl stydět tomu postavit. Co je vlastně definováno jako sexuální obtěžování? Připravili jsme si pro vás menší speciál, kde se budeme zabývat právě tímto tématem.
Všeobecně se za sexuální obtěžování považuje šikana či nátlak se sexuálním podtextem, nebo nabídka sexu „za odměnu”. Pod sexuální obtěžování je samozřejmě řazená i řada akcí, která vede k sexuálnímu napadení či zneužívání.
Právní definice sexuálního obtěžování se liší stát od státu. To znamená, že to, co je v jedné zemi považováno za sexuální obtěžování, nemusí v druhé zemi být vnímáno stejně. Země, které v zákonech myslí na řešení sexuálního obtěžování, nezakazují jednoduché škádlení či nemístné komentáře. Takové chování je klasifikováno jako společensky nevhodné, ovšem není bráno jako sexuální obtěžování. Poprvé se se zákonem řešícím sexuální obtěžování setkáváme v amerických zákonech. V Americe proběhla v 70. a 80. letech série soudních případů týkajících se právě sexuálního obtěžování. Většina žalobců byly ženy afroamerického původu. Mnohé z těchto žen byly aktivní členky občanského hnutí a využily principu občanského hnutí na genderovou diskriminaci. Právě na tyto spory reagovalo americké soudnictví.
Hnutí #MeToo
Přeloženo jako „Já také“. Toto hnutí se zrodilo v roce 2006. Jeho funkcí je pomoci obětem domácího násilí najít cestu zpátky do života. Fráze Me Too byla použita právě v roce 2006 na sociálních sítích. Konkrétně na Myspace, kde jej sdílela přeživší oběť sexuálního útoku Tarana Burke. Podle Burke je důležité posílit napadené lidi. Projevit jim empatii a solidaritu. Nebát se promluvit o tom, že jsou obtěžováni. Samotná Tarana se označuje za “dělnici hnutí”. Přesto je brána jako její “vůdce”. Uvedla, že hnutí se rozrostlo natolik, aby zahrnulo muže i ženy všech barev i věku.
V roce 2017 došlo k odhalení a obvinění Harveyho Weinsteina (americký filmový producent) ze sexuálního zneužívání. V reakci na to se v říjnu 2017 hnutí začalo šířit napříč sociálními médii s přidaným hashtagem. Dne 15. října 2017 americká herečka Alyssa Milano (český divák ji může znát především ze seriálu Melrose Place) postla na svůj Twitter: „Kdyby všechny ženy, které byly sexuálně obtěžovány nebo napadeny, napsaly Me too jako status, mohli bychom dát lidem pocit závažnosti problému”. A právě Alyssa přidala k označení hashtag. Brzy byla následována dalšími celebritami, jako byla např. Gwyneth Paltrowová či Uma Thurmanová. Díky této mediální vlně se o sexuálním zneužívání začalo hovořit a fráze s použitým hashtagem je již celosvětově rozšířena.
Hnutí se odvolává na analýzy Světové zdravotnické organizace, která v roce 2017 vydala studii, ve které se mluví o tom, že celou třetinu žen na celém světě postihuje sexuální obtěžování. Americký průzkum poté uvedl, že 54 % amerických žen dostává nechtěné či nemístné sexuální návrhy. 95 % žen z těchto 54 % dále uvádí, že toto chování zůstává nepotrestáno. Téměř 85 % žen uvádí, že se s tímto chováním setkalo na pracovišti. Pod rouškou anonymity ženy přiznávají, že nic nenahlašují z obavy o ztrátu zaměstnání či z pomsty „agresora“.
Podle analýzy Světové národní organizace, osoba, která ve Francii nahlásí, že byla sexuálně obtěžována, je ve 40 % případech pokárána či propuštěna. Obviněná osoba obvykle není ani šetřena, natož potrestána. V Japonsku pouze 4 % obětí ohlásí znásilnění. Následně v polovině případech své obvinění ještě stáhnou. K falešnému obvinění dojde vzácně (cca ve 2 % hlášení). Pokud k tomu ovšem dojde, jsou tyto případy natolik propírané médii, že skutečná oběť může získat pocit, že jí nebude uvěřeno a stane se terčem hanby, ponížení a následné pomsty.
Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí
Také známá jako Istanbulská úmluva. Tato úmluva je vydaná Radou Evropy a věnuje se rovnosti mužů a žen, násilí na ženách páchána opačným pohlavím. Díky této úmluvě se jedná o porušování lidských práv. Státy musí zajistit, aby všechny násilné činy vůči ženám byly nepřijatelné. Zohledňují se specifické požadavky žen, kterými bývají náboženství, kultura či tradice. Zavazují se také k opatřením a prevenci. Mají povinnost mít vyčleněné finanční prostředky pro pomoc obětem sexuálního násilí.
Istanbulská úmluva zahrnuje odsouzení domácího násilí, sexuálního zneužívání, znásilnění, nucené sňatky, stalking, zločiny ze cti a mrzačení genitálií. I když je hovořeno především o ženách (dle průzkumů je 90 % obětí žena či dívka), díky zahrnutí domácího násilí se úmluva stahuje i na osoby blízké, tedy muže, děti, či seniory.
Vše začalo počátkem devadesátých let. Rada Evropy se začala zasazovat o ochranu žen před genderově motivovaným násilím. Na tento popud vznikl výbor ministrů, který začal pracovat v roce 2006 na kampani za boj proti násilí na ženách, včetně domácího násilí. Tato kampaň byla celoevropská a ukázala, jakému problému Evropa čelí. S vidinou harmonizovat Evropu se navýšila i vůle politiků něco s tím dělat. V roce 2008 byla zřízena expertní skupina, která začala pracovat na návrhu úmluvy v oblasti sexuálního a domácího násilí. Návrh dokončili v prosinci 2010. Úmluvu v roce 2011 podepsalo 35 států. Podepsat odmítá například Ázerbájdžán.
